Kniha Vatikán 14x8cm

Původní bazilika:

   Původní bazilika byla postavena za císaře Konstantina I. Velikého na místě, kde byl podle tradice pohřben po svém umučení sv. Petr a kde stála již v polovině 2. století memoria (modlitební prostor kolem apoštolova hrobu), kam putovali křesťané. Tehdy to bylo za městskými hradbami Říma. Stavba byla zahájena roku 324, roku 329 byla bazilika vysvěcena papežem Silvestrem I.. V dalších stoletích se chrám opravoval a zdobil. V letech 390–395 byla vystavěna jižně od příčné lodi hrobka císaře Theodosia I. a obou jeho manželek.

   V tehdejší době nesídlili papežové ještě ve Vatikánu, ale ve svém paláci v Lateranu. Teprve papež Symmachus přesídlil kolem roku 500 do Vatikánu a nechal u baziliky postavit své sídlo. V dalších stoletích se obytné stavby kolem baziliky dále rozrůstaly.   25. prosince 800 korunoval papež Lev III. během vánoční mše v bazilice sv. Petra franského krále Karla Velikého císařem. Při příchodu na svoji korunovaci do chrámu poklekali budoucí císařové na velký tmavěčervený kámen kulatého tvaru, který je dodnes umístěn v podlaze nedaleko vchodu.   Roku 847 zachvátil baziliku požár, takže musela být znovu vyzdobena. Tehdy papež znovu přenesl své sídlo do Lateránu.   Ve 13. století získala bazilika gotickou podobu. Vatikán tehdy začal mít pevnostní charakter, neboť papežové tu zřejmě chtěli mít útočiště v dobách ohrožení. V podstatě však tato stavba ve vrcholném středověku dost zchátrala, především v době avignonského zajetí ve 14. století. Proto vydal roku 1451 papež Mikuláš V. dekret na výstavbu nového chrámu sv. Petra.

Výstavba nového chrámu:

   Výstavba dnešní vatikánské baziliky probíhala v letech 1505–1629, s pracemi bylo započato za pontifikátu Julia II. Projekt nové baziliky vypracoval Donato Bramante (projekt tehdy třicetiletého Michelangela Buonarroti, který pracoval v Římě na náhrobku Julia II., nebyl přijat). Kostel měl mít tvar řeckého kříže s obrovskou ústřední kupolí a čtyřmi postranními kupolemi nad postranními kaplemi. Většina váhy měla být podpírána čtyřmi pilíři. Ústřední kupole byla inspirována Brunelleschiho chrámem ve Florencii. Tento koncept také počítal se dvěma věžemi v průčelí, ale jinak se příliš informací nedochovalo, pouze z pamětní medaile vydané k zahájení stavby v roce 1505 a z fragmentárního půdorysu.   Práce na stavbě zprvu postupovaly rychle, na stavbě pracovalo až 2000 dělníků a Bramante najímal pět podřízených architektů. Stavěny byly především čtyři podpůrné oblouky pro kopuli. Velké problémy přišly po smrti papeže Julia v roce 1513. Nový papež Lev X. musel financovat stavbu z prodávání odpustků, což vyvolalo revoluční hnutí ve Svaté říši římské pod vedením Martina Luthera. Po Bramantově smrti (1514) vedl stavbu Raffael Santi (do své smrti roku 1520). Raffael sám architekt nebyl a spoléhal se na rady Antonia da Sangalla mladšího. Nad hrobem sv. Petra vyrostla na ochranu menší budova podobná chrámu, ale vlastní stavba nepostupovala, protože se zvažovala změna dispozice na podélný půdorys tvaru latinského kříže.   Roku 1527 nastaly problémy, když Řím vydrancovali němečtí lancknechti císaře Karla V. (tzv. sacco di Roma) a město se vylidnilo. Stavba se začala značně vléct. Mezi lety 1520 a 1547 vytvořil Antonio de Sangallo nový projekt a k němu dodnes dochovaný detailní model, projekt ale nebyl nikdy realizován.

Pod vedením Michelangela:

   Roku 1547 pověřil papež Pavel III. vedením stavby 72letého Michelangela. Papežem byl ustanoven stavitelem baziliky na doživotí (roku 1541 dokončil fresku Posledního soudu v Sixtinské kapli). Michelangelo se opět vrátil k Bramanteho koncepci, kterou poněkud pozměnil – chrám měl mít pouze jedinou majestátní kopuli, ale stále se počítalo s půdorysem ve tvaru řeckého kříže. Michelangelo vystavěl apsidu a střed kříže. Dále Michelangelo zesílil původní zdi, protože byl přesvědčen, že původní by celou stavbu neunesly. Za jeho života byla bazilika dostavěna až k tamburu a vznikl model kopule.   Pod Michelangelem pracoval ještě větší počet dělníků. Stavba se potýkala s tím, že bylo potřeba dodat mnohem více materiálu k zesílení zdí a vzpěr, proto byly vybudovány rampy pro osly, kteří by nosili kámen. Dynamičnost Michelangelova stylu dnes lze obdivovat již pouze z papežských zahrad.

Návrat k latinskému kříži:

   V letech 1564–1573 stavbu po Michelangelově smrti vedl Jacopo Barozzi da Vignola se svým synem. Poté stavbu převzal Giacomo della Porta, který se opět úplně neřídil Michelangelovými plány, nicméně hlavní obrys a vnitřní uspořádání zachoval, ale především započal se stavbou kopule; tu dokončil teprve roku 1590 Domenico Fontana. Kopule se skládá ze dvou skořepin, vnější strmější a vnitřní kulatější. Roku 1606 se začalo s demolicí zbytků staré baziliky. Za vedení della Porty pracovalo na stavbě 800 dělníků na směny ve dne i v noci.   Roku 1602 zvítězil Carlo Maderna v soutěži na dostavbu baziliky do tvaru latinského kříže, který lépe vyhovoval liturgickým požadavkům tridentského koncilu. V roce 1607 byl poté pověřen stavbou. Protáhl střední loď, tím částečně zastínil kopuli. Dokončil průčelí, fasádu a atrium baziliky ve stylu raného baroka.   Madernův příspěvek k výslednému vzhledu čelní fasády baziliky neodráží jeho genialitu. Při stavbě průčelí pouze upravil Michelangelův návrh, místo aby navrhl čistě barokní, což zapříčinilo nudnost a suchost této části stavby. Další důvod nudnosti fasády je dán tím, že se muselo kvůli technickým problémům upustit od stavby věží.   Roku 1629 se po Madernově smrti stal hlavním stavitelem Gian Lorenzo Bernini. 18. listopadu 1629 nový chrám sv. Petra konečně vysvětil papež Urban VIII.

Vznik kolonády a doplnění výzdoby:

Poslední etapa výstavby je poznamenána nefalšovaným raným barokem; pro dnešního návštěvníka jsou tyto změny interiéru i exteriéru nejpůsobivější. Jako poslední se stavby chopil Gian Lorenzo Bernini. V interiéru chrámu se postaral – krom bohatého zařízení chrámu, ke kterému poskytl inspiraci – především o monumentální baldachýn nad hrobem sv. Petra, který byl dokončen v roce 1633. Naproti tomu rozšířil Madernou plánované náměstí sv. Petra, oddálil křídla od sebe a upravil přístup k bazilice, aby tak zvýraznil průčelí chrámu, což dodává chrámu onu monumentálnost, která chybí Madernově fasádě. Sama kolonáda se skládá z toskánských sloupů, které jsou vždy čtyři u sebe. Kolonáda byla dokončena v roce 1666.

Hlavní architekti baziliky svatého Petra:

Donato Bramante - 1505-1514, Raffael Santi - 1514-1520, Antonio da Sangallo mladší - 1520-1546, Miichelangelo - 1547-1564, Giacomo della Porta - 1573-1602, Carlo Maderno - 1603-1629, Gian Lorenzo Bernini - 1629-1680

Karol Wojtyła:

   Karol Józef Wojtyła se narodil ve Wadowicích jako druhý syn a nejmladší ze tří dětí armádního důstojníka Karola Wojtyły (1879-1941) a jeho ženy Emilie, rozené Kaczorowské (1884-1929). Otec byl etnický Polák, matka měla litevské předky. Ze svých starších sourozenců zažil pouze bratra Edmunda (1906-1932), sestra Olga (1914) zemřela krátce po narození. 20. června 1920 jej ve wadowické bazilice Obětování Nejsvětější Panny Marie pokřtil vojenský kaplan Franciszek Żak, kmotry byli švagr a sestra jeho matky, Józef Kuczmierczyk a Maria Wiadrowska.   Rodina Wojtyłů žila skromně. Jediným stálým zdrojem obživy byla mzda otce, který pracoval jako úředník na Okresním doplňovacím velitelství a před vznikem Polska byl důstojníkem rakousko-uherské armády. Matka pracovala příležitostně jako švadlena. Karolův bratr Edmund studoval po dokončení wadowického gymnázia medicínu v Krakově.    V dětství Karolovi říkali nejčastěji zdrobnělou formou Lolek. Byl to chlapec velmi talentovaný a sportovní. Pravidelně hrál fotbal, v zimě jezdil na lyžích. Často se vydával na vlastivědné výlety a na procházky do okolí Wadowic, kde ho často doprovázel otec.   Matka mu zemřela 13. dubna 1929 ve věku 45 let na zánět srdce a ledvin. O tři roky později zemřel ve věku 26 let na spálu jeho bratr Edmund, nakazil se od své pacientky v nemocnici v Bílsku.   V roce 1930 byl Karol Wojtyła přijat na Státní chlapecké gymnázium Marcina Wadowity ve Wadowicích. S učením neměl žádné problémy a podle jeho katechetů se už tehdy vyznačoval obrovskou vírou. Na gymnáziu se Karol Wojtyła začal zajímat o divadlo – vystupoval v představeních divadelního kroužku, který založili učitelé polštiny z chlapeckého i dívčího gymnázia.   Gymnázium ukončil 14. května 1938 s maturitním vysvědčením s nejlepšími známkami, což mu umožňovalo zahájit studia na většině vysokých škol, aniž by skládal přijímací zkoušky. Karol Wojtyła si zvolil polonistiku na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a studium začal v říjnu téhož roku.   V prvním roce studia se s otcem přestěhovali do matčina rodného domu na Tyniecké ulici v Krakově. Otec zemřel po dlouhé nemoci 18. února 1941.   Válka Karolovi znemožnila pokračovat ve studiích, a tak po smrti otce nastoupil do zaměstnání v chemických závodech Solvay v Borku Fałęckim. V tomto období se Karol spojil s podzemní organizací Unia, která byla svázána s katolickým prostředím a mimo jiné se snažila chránit ohrožené židy.   Na podzim 1941 Karol Wojtyła spolu s přáteli založil divadlo Teatr Rapsodyczny, které své první představení uvedlo 1. listopadu 1941. Rozchod Wojtyły s divadlem nastal náhle v roce 1943, kdy se rozhodl studovat teologii a vstoupil do tajného Metropolitního duchovního semináře v Krakově a začal také podzemní studia na Teologické fakultě Jagellonské univerzity. V období od dubna 1945 do srpna 1946 pracoval Karol Wojtyła na univerzitě jako asistent a vedl semináře z historie dogmatu.   Karol Wojtyla byl vysvěcen na kněze 1. listopadu 1946. Vyučoval etiku v Krakově a později na Katolické univerzitě v Lublinu. V roce 1958 byl jmenován a vysvěcen pomocným krakovským biskupem. Za čtyři roky se stal kapitulním vikářem krakovské arcidiecéze.    Dne 30. prosince 1963 byl jmenován papežem Pavlem VI. krakovským arcibiskupem. Ve funkci krakovského biskupa a arcibiskupa se Wojtyła zúčastnil Druhého vatikánského koncilu, kde přispěl k práci na dokumentech věnujících se otázkám náboženské svobody (Dignitatis humanae) a dále pastorální konstituci o církvi v dnešním světě (Gaudium et spes). Tyto dva dokumenty se dnes považují za nejvýznamnější z celého koncilu. V roce 1967 jej Pavel VI. jmenoval kardinálem.

Papežem:

   Podpora na konkláve v říjnu 1978 byla rozdělena mezi dva silné kandidáty: Giuseppe kardinála Siriho, janovského arcibiskupa a Giovanni kardinála Benelliho, florentského arcibiskupa a blízkého přítele papeže Jana Pavla I. V prvních kolech byl Benelli jen devět hlasů od vítězství. Wojtyła zachránil volby jako kompromisní kandidát, částečně s podporou kardinála Franze Königa a některých dalších kardinálů, kteří předtím podporovali kardinála Giuseppe Siriho.   Karola Wojtyłu zvolili kardinálové papežem 16. října 1978 jako 264. papeže v dějinách církve, jako prvního neitala po 455 letech od smrti Hadriána VI. z holandského Utrechtu a zároveň vůbec prvního Slovana. Karol Wojtyła si zvolil jméno Jan Pavel II. na počest svého předchůdce Jana Pavla I. Jeho apoštolským papežským heslem bylo: Totus tuus (zcela tvůj) – papež byl mariánským ctitelem a toto heslo převzal ze zásvětné modlitby svatého Louise Maria Grigniona de Montfort. Spolu s ním do Vatikánu přišel jeho osobní sekretář Mons. Stanisław Dziwisz, o jehož skutečném vlivu na papeže se dodnes vedou dohady.   Dne 13. května 1981 byl na Jana Pavla II. spáchán atentát, jeho původcem byl Turek Mehmet Ali Ağca. Jan Pavel II. byl vážně zraněn, ale atentát přežil. Italská vyšetřovací komise dospěla k závěru, že pokus o vraždu zorganizovala sovětská KGB za pomoci bulharské tajné služby. Později atentátníka navštívil ve vězení a odpustil mu. Ali Ağca byl propuštěn z tureckého vězení (zde si odpykával trest za jiné trestné činy) teprve roku 2005, těsně po papežově pohřbu, jehož se kvůli zákazu vězeňské správy nemohl zúčastnit, ač o to projevil zájem.   12. května 1982 se Jana Pavla II. pokusil v portugalské Fátimě zavraždit konzervativní španělský kněz Juan Fernández Krohn. Ten byl odpůrcem Druhého vatikánského koncilu a následujících změn v církvi, Jana Pavla II. považoval za komunistu a agenta KGB, jehož cílem je rozvrátit církev zevnitř. Na papeže zaútočil nožem, ale podařilo se mu ho zranit jen rukou.   Provedl změnu v organizaci a pravidlech papežské volby (1996), nejzávažnější změnou bylo rozhodnutí, že pokud ani ve třech sériích skrutinií (33-34 kol) nikdo nezíská dvě třetiny hlasů, stačí ke zvolení papeže prostá většina hlasů. Změna byla kritizována jako faktické totální zrušení potřeby dvoutřetinové většiny a jeho nástupce Benedikt XVI. ji v červnu 2007 zrušil. Jan Pavel II. se pokusil vyřešit společensko-církevní krizi, typickou pro období 70. let, která kupř. znamenala citelnou ztrátu zájmu veřejnosti o dění v církevním životě. Nový papež propagoval realistický přístup, konzervatismus a návrat k církevní autoritě. Vyplnil tak podstatu jevů a činů typických pro přicházející období 80. let. Jan Pavel II. od počátku svého pontifikátu věnoval velkou pozornost zahraničním cestám (104 – poslední v roce 2004), cestám po Itálii (146) i po římské diecézi (748) a aktivnímu zájmu o světové politické dění vůbec, což se stalo jednou z jeho hlavních charakteristik. Jeho význam v řešení otázek vztahu západního a východního bloku je nepřehlédnutelný, stejně jako jeho aktivní role v pádu komunistických režimů ve východní Evropě, zejména v Polsku.   Významně se také podílel na mezináboženském dialogu s příslušníky jinověrných církví a přispěl k uvědomění a toleranci vůči ostatním náboženstvím, zvláště pak v případě ožehavého islámu.   V roce 1988 letech vyhlásil exkomunikaci Mons. Marcela Lefébvra, zakladatele hnutí Kněžského Bratrstva sv. Pia X. FSSPX a čtyř jím nově vysvěcených biskupů. Těm současný papež Benedikt XVI. účinky exkomunikace prominul.   Ve srovnání s předchůdci Jan Pavel II. během svého pontifikátu blahoslavil nebo svatořečil obrovské množství osob (celkem 1435 blahoslavených).

Jako jeden z mála papežů 20. století prováděl třikrát veřejný exorcismus.

Zemřelému Janu Pavlu II. vzdávají v bazilice sv. Petra poctu američtí prezidenti (zleva) George W. Bush, první dáma Laura Bushová, George H. W. Bush, Bill Clinton, ministryně zahraničí Condoleezza Riceová a šéf kanceláře Bílého domu Andrew Card, duben 2005.   Posledních několik let svého života měl vážné zdravotní problémy (Parkinsonova choroba, artritida), takže se objevily spekulace o jeho možné rezignaci. I přes vážný zdravotní stav však Jan Pavel II. vytrval ve funkci papeže až do smrti, protože by s ohledem na jeho velkou autoritu část věřících rozhodnutí o vzdání se pontifikátu nemusela akceptovat a uznávali by ho stále za papeže, čímž by římskokatolické církvi hrozil rozkol. Kromě toho se také uváděly informace, že Jan Pavel II. také tímto způsobem chtěl ukázat, že s nemocemi je nutné bojovat a nevzdávat se, což mělo být příkladem pro další nemocné věřící.   Dne 17. září 2005, téměř půl roku po jeho smrti, zveřejnil Vatikán podrobný popis posledních měsíců papežova života – sahá od ledna, kdy se zdravotní stav Jana Pavla II. zhoršil, až po několik dnů po jeho smrti. Text má přibližně 220 stran. Podle těchto zápisů byla poslední papežova slova „Pozwólcie mi iść do domu Ojca“ (Nechte mne odejít do Otcova domu)...

   Už od dávných dob byl alabastr velmi vážený jako ornamentální a dekorativní prvek. Alabastr je kámen, vzácný druh průsvitného mramoru, který se ve formě velmi jemného prášku smíchá s pryskyřicemi a dalšími komponenty. Z této směsi se pak odlije socha. Tyto sochy nabízí velmi hladký a jemný povrch s přesnými detaily.

Alabastrová socha mimořádným způsobem zdůrazní charakter Vašeho interieru.

Socha je čistě bílá!